Čas boje o český jazyk VIII
Přesto demise Badeniho byla považována za velké vítězství německé věci. Po ohlášeni v Chebu byla osvětlena okna jak o vzkříšení, na vítězství procházely průvody a konala se shromáždění u sochy Josefa II. na náměstí. Na Střelnici bylo svoláno národní shromáždění na které bylo rozdáno 1 500 vstupenek. Hodinu a čtvrt tam hovořil Schücker a přijali rezoluci požadující odstranění jazykových nařízení.
Podobná shromáždění byla hlášena z Hazlova, Aše, Karlových Varů, Tachova i Žatce. Němečtí studenti oslavovali v Praze, Vídni a Štýrském Hradci, kde batalion Bosňáků střílel do demonstrantů a byli čtyři mrtví.
Vítězství šovinistů však nebylo okamžité. Jazyková nařízení přece jen byla odvolána vyhláškou v zemském zákoníku ze dne 17. října 1899.
Boj o jazyková práva však neskončil.
Jaké problémy trápily naše předky v jazykové otázce na počátku našeho století, prozrazuje brožurka, vydaná v roce 1908 pražskými advokáty Valentou a Kasandou, kterou pojmenovali "Jazyková otázka chebská".
Uvádějí praktický příklad. Usnesením z 23. září 1907 vrátil c.k. okresní soud v Chebu žalobu, kterou podal pražský advokát JUDr. Lhota, jenom proto, že byla sepsána česky. Samozřejmě odvolací Krajský soud v Chebu, jeho odvolání zamítl. U zemského soudu se věc projednávala dvakrát. Poprvé stejně zamítavě a až při druhém projednávání, došel vrchní soud k závěru, že čeština je u soudu v Chebu jazykem obvyklým a nařídil projednání i vyhotovení písemností v češtině.
Podobné případy byly v Mariánských Lázních, ale i v jiných okresních městech v pohraničí. Koncem roku 1907 byla dokonce tato otázka projednávána jako interpelace v parlamentě. Odpověď ministra spravedlnosti vyzněla v teoretické uznání češtiny, ale
praxe vypadala jinak. Už při zavedení jazykových zákonů v roce 1897, všechny okresní soudy v českých městech dostaly upozornění, že případy podané v němčině, jsou povinny projednávat v této řeči. Když byla v roce 1899 jazyková nařízení odstraněna, ještě týž den, presidia krajských soudů posílala nové pokyny soudům nižších instancí.
Čeští advokáti se bránili tím, že soudci nemůže být trpěno, aby připravoval strany o jejich jazyková práva a nepřijme-li podání v jazyce českém, odpírá straně práva ústavou zaručená a staví stranu do nevýhody.
Nejvyšší soud k této otázce zaujal stanovisko 21.1.1908, že „..má pro Čechy ten význam, že každý z jazyků v této zemi obvyklých, jest stejně oprávněn, netoliko ve svém obvodu, nýbrž v celé zemi."
Bylo by nudné otisknout vše, co brožurka přinesla. Podstatná část závěru ukáže, o co ještě po deseti letech šlo. "Nestačí míti právo, jest nutno, právo toto používati, právo vykonávati, aby zůstalo živé, jinak zakrní a konečně zanikne naprosto. Odpůrci znají dobře naší povahu a spoléhají na to, že nás unaví, že popustíme a nakonec se spokojíme s jejich stanoviskem. Dokažme jim, že se mýlí. Když oni dovedou houževnatě státi na bezpráví, že my s nemenší houževnatostí dovedeme trvati na svém právu."
Boj o jazykové zákony byl posledním velkým bojem staré garnitury vedoucích činitelů našeho národa s rakouským byrokratismem.
Přinesl poučení a cenné poznatky. Ukázal, že český národ v lůně habsburské monarchie se nemůže úspěšně dále rozvíjet, že stále bude nad ním bdít a brzdit jej vládnoucí národnost. To byl jeden z důležitých impulsů pro Masaryka, Beneše, Kramáře a další, aby se postavili v 1. světové válce otevřeně proti Rakousku-Uhersku, za zájmy československého lidu a za osvobozeni naší vlasti.
Po vytvoření ČSR zůstala Němcům v pohraničí všechna jazyková práva. Měli německé školy, i vysoké, měli spolky, politické strany, tisk, divadla, kina, rozhlas, sportovní jednoty, právo německy mluvit na úřadech a dokonce i v československém parlamentu. Zase však nebyli spokojeni.
Z Deutsch-Böhmen, českých Němců, se přejmenovali na Sudetendeutsche (sudetské Němce), masově přijali ideologii nacizmu. V obecních volbách v červnu 1938 dali 90 % hlasů Henleinovi.
Když porovnáváme akce, které byly v době boje o jazykové zákony organizovány proti českým lidem v pohraničí, vidíme jistou podobnost s akcemi henleinfašistů. Také používali lži, pomluvy, nadávky, stížnosti. hrozby, fyzické násilí a snad ještě lépe hospodářský boj, nejen proti Čechům ale i vůči demokratickým Němcům, s cílem české obyvatelstvo z pohraničí vypudit a německé demokraty likvidovat v koncentračních táborech, což se jim u Čechů ještě před hitlerovskou okupací podařilo.
V říjnu 1938 s nadšením přijali říšskoněmecké státní občanství, 4. prosince ve volbách dali více jak 99 % hlasů Hitlerovi. Henleinovi a K.H. Frankovi.
15. březnu 1939, když byla dovršena naše okupace, sudeťáci jásali. Zavedli u nás německé soudy, jejichž soudci, i když soudili české lidi na českém území a rozhodovali o svobodě či životech svých obětí ani nenapadlo, že by měli používat jazyk obžalovaných. Sudeťáci používali znalosti českého jazyka hlavně k tomu, aby dobře sloužili německému nacizmu, ať jako tlumočníci, gestapáci. špiclové. werkšucové, správci majetku po Židech, či dozorci četných českých vězňů.
Po těchto trpkých zkušenostech se nikdo Čechům nemůže divit, že bývalým spoluobčanům nechtěli vrátit československé státní občanství a rozhodli se, navěky se s nimi rozloučit.
Josef Řehka